Malý velký příběh v příběhu a nejspíše nejen můj, ale nás všech, jen kulisy se neustále mění. Příběh nejhlubší viny a přijetí, příběh kde nikdy a  nikdo není vítěz ani poražený.  

Půjčím si repliku z filmu Vrána: "Lidé kdysi věřili, že když někdo zemře, přenese vrána jeho duši do říše mrtvých. Ale někdy se stane něco tak hrozného, že duše si s sebou nese strašlivý zármutek a nedostává se jí klidu. V takovém případě někdy, ale opravdu jen někdy může vrána duši přinést zpátky, aby vše špatné napravila.  

Věřím, že boží spravedlnost skutečně existuje, ale z naší perspektivy nejsme vždy schopni ji adekvátně posoudit, zhodnotit. Poté co nás vina, stud, hamba, zoufalství, beznaděj rozškubala milionkrát na miliony kousků nakonec zjistíte, že nám stejně nezbývá nic jiného, než danou náročnou situaci s pokorou přijmout a propustit. V opačném případě zůstáváme v oběti a vrána nám bude v patách v tomto i v dalších životech, dokud nebudeme schopni a ochotni vidět a slyšet její poselství.   

Na obrazech velmi často a ráda vyobrazuji rostliny a zvířecí průvodce. Dlouhou dobu jsem nerozuměla, proč tuhle nutkavou potřebu mám a co mi chtějí říct. I když jsem nechápala poselství těchto symbolických bytostí, intenzivně jsem cítila, že potřebuji být v jejich přítomnosti, v jejich energii. Postupně jsem se začala učit jak zvířecí průvodce vnímat a jak následovat jejich vedení, podporu a moudrost.

Prostřednictvím imaginace svých zvířecích průvodců jsem se začala učit nejprve hledat a pak postupně sbírat poztrácené střípky, fragmenty své duše. Díky jejich silné ochraně a schopnosti vytvořit mi bezpečný prostor jsem po jejich boku dostala odvahu začít přijímat svou osobnost v celé její šíři, ať už to znamenalo cokoliv.

Postupně, pod jejich dohledem, jsem se začala učit přijímat nepřijatelné, připouštět nepřípustné, milovat nenáviděné a vidět popírané. Jednoduše jsem začala mít odvahu cítit bolest, která vás škube na kusy. Můžu se na všechna zvířata podívat i jako na jeden celek, který tvoří kompletní obraz duše. Každé zvíře je jedna zásaní nitka v tapiserii. Tyto nitky se vzájemně prolínají a vytvářejí jedinečný vzor bytosti. Každé zvíře, které se na obrazu objevilo, bylo nutné pro to, abych se mohla stát celistvější bytostí. Timto obrazem chci všem mým milovaným zvířatům i rostlinám poděkovat za trpělivost a laskavost, za zdroj nekonečné síly a ochrany.   

" Cesta nočním mořem" je cesta do částí našeho já, které jsou odštěpené, popřené, neznámé, nechtěné, zapuzené či vyhnané do podsvětních říší vědomí. Cílem této cesty je opět se spojit se sebou samými. Takovýto návrat domů může být překvapivě bolestivý, dokonce brutální. Abychom tuto cestu podnikli, musíme nejprve souhlasit s tím, že nic nevyloučíme.

- Stephen Cope/ psychoterapeut

Námět tohoto obrazu dlouho dozrával v mé hlavě. Přemýšlela jsem, jak co nejjednodušším způsobem zachytit transgenerační přenos traumatu, buněčnou paměť a v neposlední řadě i odvážnější, ve společnosti stále kontroverzní, téma minulých životů. Věřím, že principem matrjošek se mi povedlo všechny tyto myšlenky uchopit najednou. Poselství obrazu bude fungovat, i když budete ochotni věřit pouze jedné z těchto teorií. Název odkazuje na již poměrně známý fakt, že naše zárodečné buňky byly přítomny v břiše (vaječnících) naší matky, když ona sama byla plodem v břiše její matky, tedy naší babičky. Vnímám to jako velmi důležitou skutečnost, kterou bychom si měli často připomínat. Zkoumání, jaké zásadní  informace máme v buňkách nahrané po našich předcích, nám může pomoci odhalit naši skutečnou podstatu – kdo jsme, jaké jsou naše dary či prokletí.

Námět obrazu krásně doplňuje článek, na který jsem narazila někde na FB bez autora.

"Ticho rodu, aneb co nám naši předci neřekli"

Jsou věci, které nám nebyly řečeny. Ne proto, že by nebyly důležité, ale proto, že byly příliš těžké. Příliš bolestné. Příliš hluboké na to, aby se o nich dalo mluvit beze slz, bez hanby, bez ztráty tváře. 
V našich rodech, ať už ženských nebo mužských, existují příběhy, které nebyly nikdy vyřčeny nahlas. Traumata, která byla raději pohřbena. Emoce, které nebyly nikdy zpracovány. Viny, které se nepřiznaly. Lásky, které byly zakázány,  pravdy, které byly neúnosné pro generaci, která je žila.

Tato nevyřčená slova ale nezmizela. Zůstala zakódovaná v našich tělech, v našich gestech, v našich nevysvětlitelných pocitech, které se táhnou přes čas jako tichý stín. Kolektivní nevědomí rodové linie nezmizí, pouze sestoupí hlouběji do stínu, není-li uzdraveno. A právě tam, ve stínu, pracuje ta nejhlubší alchymie života. Tam se přenáší úzkosti, kterým nerozumíme. Tam se rodí přesvědčení, která nejsou naše. Tam se formují opakující se vzorce v lásce,  mateřství,  hojnosti i v těle. Jak zděděné ticho promlouvá? A co vám naši předci neřekli? Možná vám neřekli, jak moc trpěli. Možná nikdy nepřiznali, že se báli. Možná si nedovolili plakat, toužit, křičet. A tak místo toho mlčeli a my jsme to ticho zdědili. 
Dnes ale máme šanci něco změnit. Protože když porozumíme, můžeme přetnout pouto bolesti a vytvořit pouto lásky. Můžeme svým dětem předat něco jiného než stín. Můžeme být první, kdo přizná, že byl zraněn, a první, kdo se rozhodne uzdravit. 
Léčení rodu není lineární. Je to tanec s minulostí, kde si dovolujeme slyšet i to, co nebylo řečeno. Cítit to, co bylo znecitlivěno. A obejmout to, co bylo vyhnáno do exilu. 
A tak, až příště ucítíš silnou emoci, která "nemá důvod"… Až tě zastihne strach, který nepatří tvému životu… Až budeš chtít utéct, umlčet, nevidět… Zeptej se jemně: "Je to moje, nebo je to dar od mých předků?" 
A pak se nadechni. A dovol si slyšet jejich ticho cítit jejich bolest. Protože v tom hlubokém tichu i bolesti začíná pravda a z té pravdy roste tvoje svoboda. To, co bylo nevysloveno, v tobě konečně dostává hlas. A to je láska v té nejvyšší formě – obejmout minulost tak hluboce, že přestane bolet.

Pro tohle náročné téma obrazu jsem se rozhodla jednak na základě mnoha dojemných příběhů mých pacientek a jednak díky pátrání v mém rodu.

Obraz je oslavou síly všech žen, které jakýmkoli způsobem přišly o své děti, nebo o možnost děti mít. Je pro všechny maminky, které znají bolest, když musí svůj plod pustit
a nechat ho odejít. Je pro maminky, které stojí před rozhodnutím, zda ukončit své těhotenství a vzít tak na sebe břímě mnohdy celoživotní viny.

Chci tímto obrazem poděkovat i duším dětí, které přišly do hmoty, aby daly ženám možnost, alespoň na pár hodin, dní, týdnů či měsíců, prožít zkušenost být matkou. Věřím, že děti, které odchází příliš brzy, jsou mimo jiné ty, které tak moc milují duše svých rodičů, že jsou pro ně ochotné odejít dříve, než bychom si to přáli. Mohou přijít i se záměrem pomoci odlehčit břímě rodičů, neboť svým odchodem skrze porodní kanál sejmou velkou tíhu zátěže, kterou vezmou sebou. Obrazem chci poukázat na místo, kdy se ze zdánlivého prokletí stává dar a požehnání.  

Na mé cestě k sebepoznání mi byli obrovskými pomocníky Bert Hellinger a jeho rodinné konstelace. Hellinger zdůrazňuje důležitost uznat a ctít všechny členy rodiny, včetně těch, kteří byli zapomenuti, vyloučeni, zatraceni či popřeni. Poukazuje na nutnost reintegrace zapomenutých jedinců v rodu s cílem začlenit je zpět do rodinného obrazu a dosáhnout tak harmonie a rovnováhy, která umožní všem členům žít plnější a svobodnější život.

Jsem také velkým nadšencem Jungova učení a často si připomínám tuhle jeho zásadní myšlenku: "Dokud neučiníte nevědomé vědomým, bude to řídit Váš život a vy to budete nazývat svým osudem."

Z osobního hlediska mě právě tohle Jungovo a Hellingerovo "pošťouchnutí" vedlo ke ztvárnění takového tématu, vznikl tak vlastně konstelační obraz rodiny. Námětem vzdávám čest a vděk všem zemřelým dětem mého rodu a také projevuji soucit k bolesti jejich matek, mých pra/pra/babiček. 

Rozhodla jsem se zjistit počet zemřelých dětí zaznamenaných na matrikách, tedy pouze těch živě narozených (potracené či mrtvě narozené děti tam zaznamenané většinou nejsou). Počítala jsem je jen od generace, kterou si ještě nyní žijící generace může pamatovat, tedy od praprarodičů. Z obou rodů dohromady jsem zemřelých dětí napočítala celkem 36. Řekla bych, že je to dechberoucí číslo.

Když o tomto tématu mluvím ve společnosti, setkávám se běžně s bagatelizující reakcí: "No jooo, Zuzíííí, ale tehdy to bylo normální, děti běžně umíraly ve velkém, tak to prostě bylo." Nicméně já věřím, že žena, která tehdy přišla o dítě, netrpěla o nic méně než žena, která přijde o dítě dnes. Vše je poctivě uloženo v paměti buněk rodu, tudíž i v mých buňkách. Rozdíl vnímám spíše v tom, že v dnešní době máme více času a prostoru pro zpracování tak extrémního traumatu. V tehdejších dobách se hůře zpracovávalo cokoliv, lidé museli primárně řešit základní biologické potřeby. Těžko se zpracovává jakékoli trauma, když zrovna utíkáte před nacisty. V dané situaci jedno trauma vzápětí překrývá to druhé.

Věřím ve ztrátu duše, ve ztvrdlé srdce, v buněčnou paměť a v to, že pokud se trauma v rodu neodhalí, stává se naším osudem po generace.

Tahle žena na obraze s otevřeným srdcem na dlani, s láskou a něhou vrací všechny děti rodu na své místo. Tahle žena už dokázala vyléčit své srdce a zbavit ho krunýře všech ochran a obran, kterými se v minulosti snažila ochránit svůj život. Zároveň se tak izolovala od lásky svých dětí a partnera a vlastně i od naplněného života.

Tahle žena se strachům a bolestem již nebrání, nechává je pouze projít skrz a propouští je. Tahle žena uzdravila jak dělohu, tak i půdu, po které kráčí, aby již další semínko, další život, nemuselo nést tíhu prázdnoty duše, tíhu ztvrdlého srdce, tíhu strachu, křivdy, zrady či odmítnutí v tak devastující podobě.