Ludmila Mojžíšová se narodila 25. října 1932 v Užhorodě. Celý svůj život zasvětila odstraňování funkčních poruch pohybového systému a postupně vyvinula vlastní terapii. Její metoda spočívá v kombinaci specifických cviků, mobilizací a uvolňování kostrče per rectum (přes konečník).

Metodu zpočátku aplikovala na sportovce. Později zjistila, že odstranění funkčních poruch pohybového systému má u pacientek řadu dalších pozitivních účinků, jako je například zmírnění bolestí hlavy, menstruačních bolestí či úprava nepravidelností cyklu. Mnoha pacientkám, léčeným původně pro pohybové problémy, se podařilo nečekaně otěhotnět, přestože byly dříve dlouze a bezvýsledně léčeny pro neplodnost. Terapie paní Mojžíšové byla oficiálně uznána jako léčebná metoda v roce 1987. Autorka zemřela v roce 1992 na rakovinu, která jí znemožnila dokončení dalších rozpracovaných projektů.

Charakteristika metody

Metoda Mojžíšové je založena na reflexním ovlivnění nervosvalového aparátu pánevního dna. U žen v dnešním stresujícím světě velmi často dochází ke zvýšení napětí ve svalech pánevního dna, které se přenáší i na vejcovody, dělohu a pochvu. Orgány poté adekvátně nepracují – například přirozené pohyby vejcovodů jsou zpomaleny a dostaví se menstruační nebo ovulační problémy, což následně znemožní přirozené početí.

Postup dle paní Mojžíšové opět navozuje harmonii těla, obnovuje normální napětí (tonus) a kvalitu svalů pánevního dna i prokrvení pohlavních orgánů. Tím se zlepší i přísun hormonů k cílové tkáni. Metoda se skládá ze sestavy cviků a pravidelného ošetření fyzioterapeutem (mobilizace bederní páteře, křížové kosti, žeber, kostrče a uvolnění svalů pánevního dna).

Vyšetření a ošetření per rectum

Při samotném výkonu pacientka zaujímá polohu na kolenou na kraji lehátka, lokty a předloktí jsou opřené o podložku. Terapeut zavede prst análním otvorem do konečníku, vyšetří pohyblivost kostrče a pátrá po bolestivosti. Poté hmatem (palpací) zjišťuje napětí svalů pánevního dna.

Pokud terapeut zjistí tuhost, bolestivost nebo zatvrdliny, provede ošetření a protažení zkrácených svalů. Vyzve pacientku, aby se vyhrbila a stáhla konečník – tím se aktivují svaly kostrčového komplexu. V této kontrakci setrvá pacientka alespoň deset sekund. Poté následuje maximální nádech a maximální výdech s uvolněním konečníku. Terapeut prstem sleduje uvolňování (tání) svalů a dle dechového rytmu je postupně protahuje.

Ošetření by nemělo být výrazně bolestivé a trvá jen několik minut. Normální reakcí je zvýšená potivost nebo nutkání na stolici. V den ošetření doporučujeme dlouho nesedět, zvýšit příjem tekutin a vynechat pohlavní styk.

Po výkonu se mohou objevit tzv. "rekalibrační" procesy – například dočasná bolest kostrče, kříže, beder či hlavy, nebo pocit změny těžiště. U žen, které chtějí otěhotnět, provádíme ošetření v období od konce menstruace do ovulace.

Kdy metoda Ludmily Mojžíšové pomáhá:

Funkční ženská neplodnost - po vyloučení gynekologické příčiny
Infertilita – opakované samovolné potraty
Dysmenorea – bolestivá menstruace
Dyspareunie, vaginismus – bolestivý pohlavní styk, neschopnost pohlavního styku
Ženy podstupující umělé oplodnění
Snížená pohyblivost spermií
Obtíže v těhotentsví/příprava na porod

Ortopedické problémy:

Vertebrogenní problémy – bolestivost zad (i v období těhotenství)
Coccygodynie – bolestivost kostrče (např. po pádu na kostrč, traumatickém porodu..)
Pelvis pain – nespecifická pánevní bolestivost

Urologické problémy:

Retence (zadržování) moči
Inkontinence (únik) moč  

Ostravský koncept fyzioterapie inkontinence má několik fází, které na sebe navazují, ale současně se i prolínají. V první fázi jsou pacientky edukovány o anatomii, fyziologii dolního močového traktu a pánevního dna, základních rysech patofyziologie inkontinence moči, metodách a cílech léčby. Jsou upozorněny na to, že první výsledky komplexní léčby lze očekávat přibližně po 6-8 týdnech, aby se předešlo případné ztrátě motivace a spolupráce. Součástí jsou i režimová opatření (redukce tělesné hmotnosti, dostatečný příjem tekutin).

Druhým krokem je vstupní kineziologické vyšetření, jehož součástí je i vyšetření svalů pánevního dna. Terapie je poté vedena podle nálezu kineziologického rozboru současně s nácvikem schopnosti selektivní vědomé kontrakce svalů PD. Nácvik je prováděn nejprve podle jednotlivých funkčních vrstev pánevního dna, dále pak izolovaně PD jako komplex a na závěr jako součást stabilizační jednotky trupu (role PD v kontextu hlubokého stabilizačního systému). Cílem není prosté zvýšení síly svalů PD, ale zlepšení jeho funkce tak, aby došlo k maximálně možnému zajištění kontinence moči.

U pacientek trpících hyperaktivním měchýřem je součástí kinezioterapie také mikční trénink. Výše uvedené postupy by měly vést k dosažení volní kontroly aktivity PD, čehož v další fázi využívají pacientky vědomě vždy při zvýšeném intraabdomináním tlaku (kašel, kýchání, zvedání těžkých břemen). Naprosto neefektivní cvičení je dle brožurek, ženám chybí kontrola správného provedení cviků a motivace ze strany terapeuta. Navíc současná fyzioterapie močové inkontinence nabízí mnohem více než několik cviků pánevního dna. Mnoho pacientek také "cvičí" pánevní dno, tak že přerušují proud moči během mikce. Tento zvyk není vhodný, protože bohužel může vést k zánětu močového měchýře, následně po čase až k poruše správného mikčního stereotypu.

Fyzioterapie je plnohodnotná terapeutická metoda v léčbě inkontinence, její základní přednost spočívá v naprosté absenci nežádoucích účinků a navíc nevylučuje možnost využití jakékoliv další léčebné metody. Základním předpokladem úspěchu je úzká spolupráce urologa/ gynekologa s fyzioterapeutem a pacientkou.

Jizva je nepříjemnou památkou na prodělanou operaci či úrazové trauma, je druhotnou tkání, která nahrazuje místo původního defektu. Po uzavření rány je po několika týdnech hojení granulační tkáň přestavěna na mechanicky odolnou vazivovou tkáň. Toto vazivo již nemá původní architekturu vláken a bohužel ani po úplném vyhojení se nemůže rovnat fyziologickým vlastnostem původní tkáně.
Charakter jizvy ovlivňuje především hloubka tkáně, která je jizvou zasažena. Při poškození povrchových vrstev kůže bývají mechanické změny minimální. Při hlubších poškozeních integrity tkání může mechanický dopad být takový, že druhotně zasáhne až do funkce svalů, kloubů a orgánů. Při neoptimálním ošetřování dochází tak často ke zbytečnému funkčnímu i anatomickému omezení, které může způsobovat nejen bolest, ale také může dojít ke vzniku neesteticky hypertrofických a keloidních jizev.

Velkým nebezpečím je vznik tzv. aktivní jizvy, která svým adhezivním (přilnavým) mechanismem redukuje pohyblivost měkkých tkání do různých směrů. Čím více jsou jednotlivé vrstvy "přilepeny", tím více je omezován pohyb. Další komplikací aktivní jizvy je zvýšená citlivost. V ideálním případě je citlivost přibližně stejná, jakou má okolní kůže. Často je jizva tzv. hypersenzitivní (přecitlivělá) což je stav, kdy je jakákoliv manipulace s jizvou subjektivně velmi nepříjemná. Tento stav se může vyskytnout i na základě nepříjemného např. život ohrožujícího prožitku, který samotné jizvě předcházel. Může dojít i k opačnému efektu a to úplné necitlivosti jizvy a okolní tkáně.

Bohužel je stále realitou nedostatečná edukace pacientů ze strany ošetřovatelského personálu. Nejlepší výsledek má včasné ošetření, které začíná již ve fázi hojení jizvy, nejpozději však v době vytažení stehů. Práce na jizvě v akutní fázi nastavuje celkový léčebný proces a minimalizuje vznik sekundárních anatomických lézí. S čím starší jizvou pracujeme, tím je ošetření časově náročnější. Čím je jizva starší a čím se více patologicky projevuje, tím je třeba častěji a intenzivněji působit. Péče o kvalitu jizvy má v každé fázi hojení svá specifika.

Na terapii Vám doporučím režimová opatření a postup práce s jizvou v ranné fázi hojení před vytažením, poté po vytažení stehů. Doporučím postup u jizvy aktivní nebo tzv. emocionální, kdy žena není schopna bez velmi nepříjemných pocitů si na jizvu sáhnout. V těchto případech se snažím  poskytnout trauma informovanou péči,  popřípadě doporučit psychologickou péči.  

Průkopníkem Viscerální manipulace je Jean-Pierre Barral z Francouzského Grenoblu. Barral zjistil a vědecky podložil oboustranné vzájemné propojení mezi vnitřními orgány a pohybovým systémem.

Viscerální manipulace je manuální terapie, která se skládá z jemných a specificky aplikovaných manuálních sil, které podporují normální napětí a vlastní tkáňový pohyb vnitřních orgánů, okolních pojivových tkání a dalších oblastí těla, ve kterých je fyziologický pohyb poškozen nebo oslaben.

Pohyb je znakem zdraví. V celém vesmíru je vše o pohybu. Vše se pohybuje v prostoru,  čase a lidé nejsou výjimkou. Naše těla se potřebují pohybovat proto, aby byla zdravá, stejný princip je aplikován na všechny struktury v našem těle a viscerální orgány nejsou výjimkou. Má-li být orgán zdravý a vykonávat adekvátní funkce, musí mu být umožněn patřičný pohyb. Tento pohyb je zajištěn vlivem serózních membrán obalující orgány, také díky fasciím, vazům a ostatním tkáním.

Tkáně ztrácejí normální pohyb v případě zánětu, úrazu, operace, opakovaného pohybu, nevhodné diety, vlivem toxinu a v neposlední řadě vlivem emocionálního stresu. Přirozené procesy hojení zahrnují lokální narušení normálních tkáňových vláken a pak jejich nahrazení relativně neelastickou granulózní tkání v podobě srůstů a tím následně dochází k ovlivnění směru pohybu okolního orgánu. Vzniká řetězec lézí,  proto je důležité si uvědomit i existenci viscerovertebrálních vztahů (orgánovo – páteřních vztahů). Z toho důvodu se viscerální manipulace nezaměřuje pouze na inkriminované místo bolesti a symptomy, ale vyšetřuje celé tělo a hledá hlavní příčinu napětí,  nerovnováhy.